Přeskočit na obsah
Domů » POZICE OBĚTI

POZICE OBĚTI

Je tenká hranice mezi tím zůstávat zbytečně v pozici oběti a potlačováním emocí, protože nás někdo přesvědčil, že se litujeme a obtěžujeme tím své okolí. Buďme k sobě upřímní. Víme skutečně, co vlastně taková pozice oběti znamená? Jak rozeznáme rozdíl mezi tím, kdy si na něco stěžujeme stále dokola a kdy potřebujeme dostat všechny emoce ven k překonání těžké situace?

Představte si, že přicházíte za kamarádkou plná emocí a chcete s ní sdílet svojí bolest, že se nedokážete vyrovnat s nedávným rozchodem. Nebo doma vyprávíte se slzami v očích manželovi, jak vás zase rozhodila kolegyně, se kterou vůbec nevycházíte. Místo pochopení a vyslechnutí však dostanete ledovou sprchu. Slyšíte něco v tom smyslu, že byste se přes to měli přenést, vykašlat se na to a nezůstávat v pozici oběti.

Pozice oběti je pojem, který se používá bez ladu a skladu, kdykoliv se někdo nedokáže pohnout a udělat změnu. Proč se vlastně tahle fráze tak často používá? Mám hned dvě možná vysvětlení. A) Někde jsme si to přečetli, respektive opakovaně na nás vyskakuje na internetu. Začneme pojem vnímat jako obecnou pravdu, aniž bychom chápali její skutečný význam. B) Když někdo prožívá silnou emoci, nevíme, jak s tím pracovat, protože nás to nikdo nenaučil. Zalekneme se jich, protože nevíme, jak na ně reagovat. Označit někoho jako oběť nám pomůže vyhnout se nepříjemné situace.

Pojďme se podívat blíže na jádro problému. Pro označení pozice oběti existuje psychologický pojem NAUČENÁ BEZMOC. Dostaneme se do situace, kdy jsme přesvědčeni, že nemáme na výběr. Cítíme se se bezmocní, i když ve skutečnosti máme spoustu možností, jak situaci vyřešit. J

Měli bychom se naučit odlišit případy, kdy jsme skutečně bezmocní a nemůžeme aktuální situaci dnes ani v blízké době změnit jako je právě první příklad s rozchodem. Není ani snadné jen tak změnit svůj postoj a „hodit to za hlavu“, jak nám mají ostatní tendenci poradit. V takovém případě nemůže být o pozici oběti ani řeč. Najednou se fráze „nebuď v pozici oběti, ale tvůrce“ stává obyčejným klišé. Říct něco takového osobě, která právě v životě prožívá nějakou ztrátu, je jako vrazit jí nuž do zad. Je zcela přirozený projít v procesu ztráty několika fázemi smíření, která mohou být pro každého jinak dlouhá a bolest různě silná. Tehdy jsou emoce naprosto přirozené a potřebujeme je uvolnit.

Pokud někdo skutečně prožívá bezmoc a nemůže svojí situaci nijak ovlivnit, nepotřebuje poučovat, moralizovat ani zakazovat emoce. Naopak pro něj uděláme mnohem více, když ho vyslechneme, necháme vyplakat a se slzami odplavit jeho bolest.

Jak moc máme situaci ve svých rukou?

Když se podíváme na druhý příklad s nepříjemnou kolegyní, není snadné rozeznat skutečnou pocit a naučenou bezmoc. Ano, může být v pozici oběti, kdy se vlastně ani nepokusila situaci řešit nebo to velice brzy vzdala. Ale také možná udělala všechno možné, vyzkoušela již všechny strategie, ale kolegyně na ní stále útočí. Možná se dostala do pasti bezmoci, kdy potřebuje čas, aby se rozhodla pro jedno ze dvou zel. Smířit se s něčím, co je pro ni nepřijatelné, nebo odejít z práce, kterou miluje.

Už chápete ten rozdíl? Tak až příště vyslovíte tu profláknutou poučku, zastavte se, zapřemýšlejte a pak teprve mluvte. Všichni se potřebujeme naučit rozeznávat, kdy jsme bezmocní a kdy se jen bojíme vylézt ze své ulity, protože je to moc těžké. Ale rozhodně bychom měli být opatrní v tom, soudit druhé.

Pokud se v nějaké situaci cítíte bezmocní a nejste si jistí, zda ji můžete změnit nebo ji potřebujete přijmout, dejte si na čas. Nerozhodujte se ukvapeně. A pokud si delší dobu nevíte rady, můžete se objednat na individuální terapii, abychom se na vaší situaci podívali více zblízka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *