Přeskočit na obsah
Domů » SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE: Zraněný manipulátor nebo žena, která chrání své dítěte?

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE: Zraněný manipulátor nebo žena, která chrání své dítěte?

  • Vztahy
syndrom zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je nepochybně závažný jev ve společnosti. Není to však jediný důvod, proč dítě odmítá kontakt s jedním rodičem. Někteří rodiče mají hned jasno, když se jim začne odcizovat jejich vlastní dítě, pláče a schovává se, když k nim má jít. Určitě ho druhý rodič manipuluje. Jenže tak jednoznačné to bohužel není. V praxi je velice obtížené odhalit „pravdu“, obzvlášť když se dítě ocitne na bitevní poli svých rodičů.

V dnešním článku nemám v úmyslu sdílet, jak poznáme syndrom zavrženého rodiče nebo jak se mu bránit. Tomuto tématu se věnuje například Právní prostor. Já se dnes chci zamýšlet spíše nad druhou stránkou téže mince. Co když se rodič snaží vyhnout zodpovědnosti za své chování tím, že se odkazuje na manipulaci a sám má máslo na hlavě?

Upozorňuji, že se jedná pouze o mojí úvahu, která se opírá o vlastní zkušenosti z terapeutické praxe. Není podložena právně ani vědecky. Mým záměrem je vyvolat zamyšlení, jak může souboj rodičů a současně bývalých partnerů zamíchat kartami. Když se dítě ocitne mezi dvěma mlýnskými kameny, musí si vybrat menší zlo. Ať už se jedná o manipulaci jedním rodičem nebo ne, dítě se musí přidat na jednu stranu, aby v té válce vůbec přežilo.

Většinou bývá hodně obtížné rozlišit, zda se skutečně jedná o syndrom zavrženého rodiče nebo si jen tatínek nevidí na špičku nosu. Chápu, že jsou často zoufalí, když se jim dítě pomalu a jistě odcizuje. Ale když vidím, jak s nimi někteří jednají, ani se nemůžou divit. Nemyslí to zle, ale dítě si vybere, s kým je mu dobře a s kým ne.

Když je matka respektující a chápavá a otec přísná autorita, ke komu asi tak dítě přilne víc? Může to klidně být skvělý a milující otec, ale převzal některé destruktivní vzorce od svých rodičů. Pokud to nevyváží dostatečným citovým poutem, pak se snadno dostane na černou listinu dítěte. Na druhou stranu matka může být přehnaně ochranitelská a přenášet to na dítě, které se začne u otce cítit nejistě.

Nemusí se přitom jednat vůbec o manipulativní chování, ale rozdílná výchova může v dítěti vyvolat zmatek. Může pochybovat, co je vlastně dobře a co špatně. A logicky má blíže k tomu rodiči, který mu dává více volnosti. Jestli je to správně, o tom můžeme jen polemizovat.

Když k tomu všemu ještě přičtete, že vztah neskončil zrovna šťastně, a mezi rodiči panuje nevraživost až nenávist, dítěti nezbývá, než se přiklonit na jednu stranu. Většinou je to rodič, který ho má v péči. Pokud rodiče do svých bojů zapojují dítě, pomlouvají jeden druhého nebo se uráží navzájem, vystavují dítě obrovskému psychickému tlaku. To se cítí neustále ve střehu a dříve či později bude chtít ze situace utéct.

Odmítání jednoho rodiče je zejména nevyhnutelným důsledkem dlouholetých vleklých soudních sporů. V extrémních případech jeden nebo druhý rodič nedokáže pochopit, že se jeho pomsta bývalému partnerovi obrací hlavně proti dítěti.

Pokud je dítě ve výhradní péči přísné nebo zhrzené matky, která jde přes mrtvoly a manipuluje s ním, pak dítě stojí na její straně ze strachu. Pokud je naopak chápající a empatická, pak se dítě s postupem času stále více vyhýbá otci, který ho kritizuje, ponižuje nebo používá fyzické tresty. Dospělý si může vybrat, jestli se nechá pravidelně deptat, ale dítě do toho nutíme, protože existují nějaká práva rodičů.

Může to být i přesně naopak, kdy matka naprosto selže ve své rodičovské roli a přijde o své dítě. Jindy jí o dítě připraví zdatný otec manipulátor . I to se stává, ale o tom tento článek primárně není. Napsat článek a zamýšlet se nad tématem mě přiměly opakované zkušenosti s klienty v praxi terapeuta. Dnes se zaměřuji na odmítání otce, nejen kvůli své vlastní praxi, ale také mi přijde, že v poslední době se ve společnosti tak nějak začínají víc bránit práva otců. 

Obhajovat práva otců by bylo naprosto v pořádku, kdyby se nehájily tak nějak víc,  než práva dětí. Dříve musela matka provést opravdu něco hrozného, aby bylo dítě v péči otce. Naštěstí už se pomalu překonává předsudek, že dítěti bude nejlépe u matky. Dnes se ví, že mu bude dobře, když bude mít oba rodiče, ať už spolu nebo odděleně. Jenže pomalu se začíná sklouzávat k tomu, že když jeden nebo druhý rodič dítě nadměrně netýrá, vyžadujeme kontakt s oběma rodiči za každou cenu. 

Ano, oba rodiče mají stejná práva k dítěti, stejně jako dítě právo na oba rodiče. Ale tak nějak jako by se zapomnělo, že oba rodiče mají i stejné povinnosti. Není to jen hrazení výživného, ale i zajištění bezpečí a ochrany dítěte nebo péče o jeho zdravý vývoj.

Když je matka svědkem toho, že dítě pláče, je vyděšené nebo začíná somatizovat před odchodem k otci, chce svého potomka ochránit. Má potřebu otci a ostatním vysvětlit, že ho v takovém stavu nemůže poslat pryč. Chce pro své dítě jen vyjednat trochu času a pak najít nějaké řešení. Je ochotna jít s dítětem na terapii, podpořit ho a celou situaci vyřešit. Místo toho na ní ze všech stran útočí, že porušuje rozsudek soudu a dítě dostatečně nepřipravuje.

To má jako dítěti lhát, když na něj táta jen křičí a občas mu dá i jednu výchovnou nebo když si ho nevšímá a raději se věnuje svým vlastním zájmům?  “Jdi k tatínkovi, to bude dobrý, užijete si to.” Nebo mu má říct pravdu? “Možná tě táta pořád kritizuje a uráží tě, ale je to tvůj táta a má na tebe právo.“ Nebo mu má dokonce s krvácejícím srdcem přiznat svoje vlastní pocity? „Kdyby bylo jen na mě, tak bych tě tam nenutila chodit. Moc mě bolí, že tam trpíš, ale musíš se s ním vídat. Rozhodl tak soud a já bych měla problémy. Dokonce by nás mohli rozdělit.” Dítě jí důvěřuje, čeká ochranu a ona ho má poslat do jámy lvové?

Dalo by se to vyřešit i jinak. Jenže často tatínek nehledá, jak by mohlo být dítěti u něj dobře. Ale stále dokola používá stejný argument, že se řídí rozhodnutím soudu. A postupně si podkopává svojí vlastní větev. Kdyby více naslouchal svému dítěti, sáhnul si do svědomí nebo vyhledal včas odbornou pomoc, nemusel by o dítě pomalu přicházet. 

Na druhé straně je smutné jako terapeut vidět otce, který se trápí tím, že ho jeho vlastní krev odmítá. Nikdo z nás si nedokáže představit tu bolest, kterou zažívá. Ale než se zaměřovat na věčné soudy a prokazování manipulace, nebylo by lepší snažit se změnit pozornost od boje ke složení zbraní? Nejdříve si zkusit zamést před vlastním prahem a přemýšlet, jak oni sami mohli přispěli k situaci, do které se dostali? A pokud druhá strana skutečně manipuluje, jakýkoliv odpor nebo protiútok jen dokazují, že se trefuje do černého. S každým dnem, kdy negativní energii vkládají do boje, ztrácí drahocenný čas a přízeň svého dítěte.

Někteří tatínkové jsou úžasní a dokonce jsou schopni se svého dítěte vzdát, když vidí, že matka dítě navádí proti nim a systematicky, nenápadně a diplomaticky ho krok po kroku manipuluje, aby otce odmítalo.

Pak jsou tu tatínkové, kteří do poslední kapky krve tvrdí, jak matka s dítětem manipuluje. Sami ale nedělají naprosto nic proti tomu, aby dítěti ukázali laskavou a milující tvář. Místo toho mají pocit ublíženosti a mají potřebu všude dokola hlásat svojí pravdu, jak se matka rozhodla odstřihnout je ze života jejich dětí.

Často je ani matka nenavádí přímo. Jen se prostě nedokáže přenést přes to, jak otec jedná s jejich dítětem. “Své” dítě se snaží bránit jako lvice. Možná se občas nedokáže včas zastavit a neplivat nahromaděný jed proti otci. Nechce, ale neubrání se tomu občas utrousit jízlivou nebo naštvanou poznámku o otci. Děti si to postupem času spojí a udělají si vlastní obrázek. Když si pak tatínek pro kritiku nebo výchovnou facku nejde daleko, nemůže se pak divit, že k němu dítě nechce. 

V některých případech matka skutečně vyhlásila válku a chce se otce zbavit. Rozhodně jí však nemohou porazit cestou výčitek dítěti, nucení k trávení času s otcem za každou cenu, vyžadování pravdy a neustálých otázek PROČ k nim jako nechtějí jít. Naopak pravděpodobně efektivnější cestou je ukázat, že matka nemá pravdu. Je to boj na dlouhou trať. Možná k tomu dojdou v dospělosti. Možná nikdy. Ale nátlak je to nejhorší, co mohou udělat. 

Nesoudím je. Dělají, co můžou a umí. Ale cítím bezmoc. Vím, že cesta pochopení je nejdůležitější. Ale někteří to jakoby nejsou schopni slyšet. Někteří si myslí, že jediná možnost je takové dítě odříznout od manipulující matky a začít si s ním znovu budovat vztah. Jenže si neuvědomují, jaké to v dítěti může vyvolat následky a doživotní trauma. A nezáleží na tom, jestli o něj přišli svojí “vinou” nebo rozhodnutím matky, která se rozhodla otci pomstít nebo se ho zbavit. 

Odebrat dítě primární pečující osobě, se kterou má úzký vztah, je barbarské. Nechat vyhrát manipulativní osobu a zbavit se druhého rodiče je pro zdravý vývoj dítěte stejně tak zničující. Jenže jak se dostat z patové situace?  Zamyslím se nad tím v některém z dalších článků. Pokud máte zkušenosti z jedné nebo druhé strany, budu ráda za anonymní sdílení nebo mi můžete i napsat. Jestli máte dokonce cestu, jak z toho ven, sem s ní. Svět a naše děti potřebují osvětu. Nebuďme lhostejní k našim dětem. Jsou naše budoucnost.

Pokud jste sami v pozici, kdy jste se možná stali obětí syndromu zavrženého rodiče, setkáváte se s manipulací druhého rodiče nebo je jen pro vás náročné komunikovat o dětech s bývalým partnerech, můžete se objednat individuálně na konzultaci. Můžeme se na vaší situaci podívat i pokud si uvědomujete, že váš vztah k bývalému partnerovi podvědomě přenášíte na své dítě. V neposlední řadě bych si moc přála, kdyby rodiče řešili své preventivně ještě před definitivním rozchodem. Když se s ním co nejlépe vyrovnají a nemusí děti vystavovat nepříjemným zkouškám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *