Přeskočit na obsah
Domů » TRAUMA: Zraněné dětství

TRAUMA: Zraněné dětství

Trauma, nevhodná výchova, psychické a fyzické tresty, chronický stres, kritická výchova a další faktory vytváří podhodí nemoci. Společnost se probouzí, lidé se stávají vědomější, více se mluví o duševním zdravím a některá témata přestávají být tabu. Dřívější způsoby výchovy se ukazují jako nefunkční, respektive dysfunkční. Ovlivňují zdravý vývoj dětí, což potvrzují i přeplněné ordinace psychiatrů a psychoterapeutů. Naše mládež to cítí, pokouší se vzdorovat a hledá cestu, jak to okolí sdělit.  Bohužel často nejsou vyslyšeni, dokud neuniknou do nemoci. O tom by mohla vyprávět stovka nezletilých a bohužel i malých dětí, kdyby již uměly mluvit.

Přestavte si puberťáka s depresemi, úzkostmi nebo panickými ataky, šikanu, ztrátu, únik z temné reality do sociálních sítích. K tomu ještě přidejte tlak a nedostatek pochopení ze strany školy nebo rodičů, a máte zaděláno na mega průšvih. Kolik dospělých má ponětí o tom, co je to trauma a jak nás může ovlivnit po zbytek našeho života.

Všichni chtějí nějaké papíry. Když ten papír v ruce máte, můžete si s nim tak maximálně vytapetovat byt, protože na něj není brán žádný zřetel. “Nechce, nedělá, nespolupracuje. Odmlouvá. Vymýšlí si.…“

Jak rozeznat mezi rozmazleným “spratkem” a duševně zlomeným člověkem? A existuje vůbec něco takového jako je nevychovaný adolescent? Není to vždy jen volání o pomoc “prosím, potřebuji hranice, bezpečí, klid, pochopení, vysvětlení, pozornost, potřebuji se v tom šíleném světě vyznat.”

Lítáte od jednoho odborníka k druhému a proč? Stejně máte nálepku “nevychovaný, vzdorovitý, líný”. Přitom jen pochopitelně nedokážete / nemůžete nahlas říct pravdu, a to třeba ani svému terapeutovi. Je těžké nějakému dospělákovi říct, že vám učení, škola, úkoly, uklízení a jim podobné „zbytečnosti“ jsou momentálně úplně ukradené….. Vy totiž právě svádíte boj se svými vnitřními démony. 

Všechny řeči o tom, jak moc je škola důležitá a jak vás bez ní nikde nezaměstnají, vás unavují. Všechna ta musíš, nesmíš, měl bys, neměl bys, jsou jako sprcha kamení na již tak bolavé tělo a duši. Jediná osoba, která by vás chápala, tady už není. A druhá trpí a svádí své vlastní bitvy, jak ustát tlak okolí, starost o vás, svoji bolest, vlastní trauma, osamělost a pocit bezmoci. „Jak mám svému dítěti pomoc, když mi nic neříká a jen mě od sebe odhání? Jak mám ustát roli milujícího a chápavého rodiče a zároveň hodnocení okolí a vlastní pocity nedostatečnosti a selhání?“

Vstát z postele je těžké. Jídlo je zbytečné, dokud vážně nepadáte hlady. Jediné místo, kde na chvíli na vše zapomenu, je virtuální realita, hry a neskutečně dlouhé rozhovory s „kamarády“. Sice jste je nikdy neviděli osobně, a přesto vás „chápou“. Tam vás nikdo nehodnotí, nekritizuje, nic po vás nechce. Můžete se smát, cítíte se dobře. Můžete se skrýt před všemi problémy a bolestmi. A když vás rodiče za zavřenými dveřmi slyší se smát a vesele si povídat s kamarádem na telefonu, mají pocit, že to na ně jen hrajete, abyste se vyhnuli nepříjemným povinnostem. Je to jako ve zlem snu, ze kterého se ne a ne probudit…

Příběh je založen na několika skutečných případech z mé terapeutické praxe, obohacený o vlastní prožitky, které ve mně jejich sdílení probouzelo. Tak nějak bych se cítila na jejich místě.

Bohužel tenhle příběh nemá šťastný konec, protože ještě není u konce. I když se mi jako terapeutovi podaří pomoci jednomu mladému človíčkovi a provést ho náročným dospíváním i nepříjemnými psychickými stavy, přichází další zlomený člověk, odpojený od světa, ve kterém jsou bolest, strach, smutek, stres jeho každodenním společníkem.

I na nás terapeuty společnost vytváří různé tlaky, zejména právě v souvislosti se školní docházkou. Dospělý člověk s psychickou nemocí dostane neschopenku a až na rok ho „omluví z práce“. Dítě školou povinné takovou omluvenku obvykle nedostane a okolí na něj vyvíjí nátlak, aby to „nějak vydrželo“, rychle se to vyřešilo, co nejdřív se vrátilo do školy. A když už je ta situace tak vážná, že má i doporučení od psychiatra, škola třeba i chvíli mlčí, chvíli je trpělivá, ale pak se zase vrací na vlnu nátlaku. „Takhle to přeci nejde. S tím musíte něco dělat.“ Ale milá školo, my se snažíme, dítě se snaží, já se snažím, ale neumíme zázraky. Na trauma a bolestivé psychické stavy neexistuje tabletka, která zabere do pár dní.

Škola, rodiče a někdy mám pocit, že i psychiatři, spěchají na dítě a ve výsledku i na terapeuta, že by se už něco mělo stát, aby už zase ve škole normálně fungovalo. Jako by snad o nic jiného v životě nešlo. „Chvíli ti to budeme trpět, ale ne do nekonečna.

U dětí je často potřeba mnoho konzultací, než vůbec získají důvěru a začnou se otevírat. Jakmile získají pocit, že terapeut je jen další z řady, který je tlačí tam, kam ještě nejsou připraveni jít, ztrácíte je. Pokud není důvěra založena na pevných základech, musíte našlapovat po špičkách. A pokud na nás terapeuty někdo tlačí, abychom proces „léčení“ uspíšili, spíše ho zpomalí. Jak mají věřit někomu cizímu, když je kolikrát jejich nejbližší zklamali. Třeba jim i nějakou dobu nevěřili nebo je prostě jen nedokázali pochopit, protože to sami nikdy nezažili. Nejprve musíme v terapii zasadit semínka důvěry a pak o tu rostlinku pečovat. Teprve až nám uvěří, mohou se plně otevřít.

Všichni si to přejeme, aby už bylo lépe. Ale ten stav na základě něčeho vznikl, něco se pokazilo a musí se to nejdřív opravit. Ne to dítě, ale ty podmínky, ty škody, které na nich někdo napáchal. Ať už je to nějaká nečekaná bolestná událost, škola, vrstevníci nebo dokonce vlastní rodiče. A než se vůbec dostaneme k tomu, co se vlastně stalo a děje, může to trvat týdny, měsíce, roky.

Takže trpělivost prosím. Buďte pro dítě oporou, buďte k němu citliví a vnímaví, zajímejte se o něj, zjišťujte si informace o duševních nemocech, snažte se ho pochopit. Rodiče, nenechte se zatlačit školou do kouta, když vás místo podpory hodnotí a ještě vám otevírají vaše vlastní traumata. A nechte nás terapeuty pracovat. Rádi vám poradíme, jak můžete proces podpořit, vysvětlíme, co se děje, jak pokračujeme, ale prosím nesnažte se potřebnou změnu ukvapeně urychlit.

Aby mohlo být okolí podporou, musí nejdřív pochopit, co se děje. Proto je potřeba o psychickém zdraví, onemocnění duše, traumatech, smrti a jiných bolestivých ztrátách mluvit. Pokud vám tedy stejně jako mně není stav naší traumatizované společnosti lhostejný, sdílejte tento článek, aby veřejnost viděla, co se děje za zavřenými dveřmi terapeutů, ale především v srdcích a duších našich dětí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *