Před více než rokem mě oslovil kolega Láďa, jestli nebudeme psát blog. Začali jsme, ale nějak se to zvrtlo a vznikl z toho podcast. První díl jsme natočili u mě v obýváku, než Láďa vytvořil krásné studio, které neustále vylepšuje. Mít zázemí a nemuset tahat aparaturu tam a zpět je zdrojem luxusu i pohodlí. Od té doby vzniklo již 23 epizod s hosty i bez nich. V červenci jsme oslavili roční výročí a frčíme dál. Teď se ale vrátím o pár měsíců zpět, na samý začátek…
Poslouchej srdce, dřív než se rozum ujme vlády
Když přišel s nápadem natáčet podcast, byla jsem zrovna v pracovní fázi „hledám sama sebe“. Takže jsem měla naplno otevřené anténky na nové příležitosti. Klíč zapadl do zámku a já jsem tu myšlenku nadšeně zařadila do šuplíku s nápisem „Skvělé nápady.„ Natáčet podcast, proč ne? Dělá to kde kdo, tak proč ne my? Nápad mě skutečně hned nadchnul a těšila jsem se. Možná to bylo ještě umocněné tím, že jsem byla na dovolené, kde se hlava krásně vyčistí a svět vypadá mnohem růžovější. Odpočatý člověk má najednou pocit, že všechno je možné.
Když se pak dostavil den D (první natáčení), běželo mi hlavou: “Do čeho jsem se to zase uvrtala.” Jenže když něco slíbím, tak je to svaté. Odhodlala jsem se a vrhla se do natáčení po hlavě. Kdybych totiž poslouchala svou mysl, nemohli byste vidět ani jediný díl. Umím si totiž všechno moc krásně vymluvit. Jenže tentokrát jsem snad poprvé v životě umlčela svou mysl dřív, než stačila vymyslet tisíc důvodů, proč ne zrovna já.
První krok z komfortní zóny je vždy nejtěžší, pak už je to hračka, ne? Stále dokola dělat tu samou věc, až se to stane automatické. Děsí vás to jen proto, že to neznáte. Ale jakmile to poznáte, tak už nemůžete nikdy jinak. Je to jako droga. Hned po první epizodě byste nejraději natočili hned dalších deset. Překonali jste sami sebe a ta euforie vám vydrží už napořád. Když vás to pak ještě baví, tak to jde jako po másle. Pohoda. Klídek. Léháro.
Malujte si růžové slony, jak chcete, ale realita je realita
Zpátky na zem. Zase taková pohodička to nebyla. Zpětně mi vždycky všechno připadá tak snadné. Říkám si: „Proč jsem se toho bála? Vždyť na tom nic není.” Ano, můžeme si ušetřit spoustu stresu a tlaku, když přestaneme tolik přemýšlet. Můžeme tím skutečně proplouvat celkem snadno, když začneme rychle jednat a hlavně si užíváme tu cestu, i když je někdy nepříjemná nebo těžká. Ve skutečnosti je to jako s každým novým začátkem. Láká vás to, ale nevíte, co máte očekávat. Cítíte směs nadšení a strachu, kterému nesmíte dovolit, aby vás paralyzoval.
Samotné natáčení je skutečně na pohodu, když si představíte, že si prostě povídáte s kamarádem v obýváku. Takových diskuzí a rozhovorů jsme s Láďou za život už pár absolvovali. Nic jiného to vlastně není. I když přeci jen trochu víc strukturované. Ale co ty procesy v hlavě, které se vám dějí, kdykoliv máte vystrčit nos ze své pohodlné, známé zóny bezpečí? Dnes už nemusíme ulovit mamuta k snědku, takže nás nic moc z toho komfortu nežene. Pokud chcete překonat sami sebe, musíte mít sny, které vás donutí vystrčit nohu ven a rozběhnout se. A to my oba máme. Když něco vážně chcete, prostě musíte zvednout zadek a jít dělat cokoliv, co je třeba.
První krok je vždy šlápnutí do prázdna
Než uděláte první krok bez jištění na úzké římse nad propastí, klepou se vám kolena, máte mžitky před očima a srdce vám buší, jako by mělo vyskočit. V okamžiku, kdy seberete poslední zbytky odvahy a vykročíte, najednou propast zmizí. Jasně, že tam žádná nebyla. Strach má velké oči.
Tak nějak jsem se cítila v červenci 2023 a ještě několikrát během následujícího roku. Dnes se po té pomyslné římse procházím tam a zpět a už mě vůbec neděsí. Ale pořád si pamatuju tu chvíli, když jsem před ní stála poprvé. Rozum už přebral velení na celé čáře a moje živá představivost jela na plné obrátky. „Hele, uvědomuješ si, že budeš natáčet na mikrofon a s kvalitním zvukem i obrazem? Jaj, tam nic neskryješ. Ukážeš se pěkně plně autentická, žádné hry na snahu o dokonalost. Všechno je vidět, poškrábání za uchem, neustálé poposedávání a přendávání nohy přes nohu. Všichni uslyší každé přeřeknutí a hlavně tvůj hlas, který se ti vůbec nelíbí, protože ho jaksi nejsi zvyklá poslouchat. Už si nebudeš jen tak něco povídat do kamery, kdy to stokrát můžeš nahrát znovu. Žádný druhý pokus. Natočíme to a vypustíme do světa.“
Naštěstí jsem v té době už prošla obrovským seberozvojem, abych svoje „oblíbené katastrofické scénáře“ okamžitě poslala do patřičných míst. Jakmile jsem se v tom začala moc hrabat, přehodila jsem výhybku a místo obav soustředila veškerou svou pozornost na představu, jak super to je a bude. Fungovalo to. První natáčení bylo za námi a oba jsme z toho měli dobrý pocit.
Zvyk je železná košile
Ale jak to tak s osobním rozvojem bývá, když si na něco zvyknete a děláte to automaticky, musí přijít další výzva. Na stejném místě se opravdu moc neposunete. Můžete se zlepšovat a stále vylepšovat až k dokonalosti, nebo se posunout o level výš. Moc dlouho jsme nečekali, a náš podcast začali obohacovat zajímaví hosté.
Podruhé, už ve studiu, to bylo mnohem snazší. Sice žádný stres, ale přeci jen to ještě nebylo tak uvolněné. Jenže čím častěji něco děláte, tím přirozenější se to stává. Už nad tím tolik nepřemýšlíte. Přestanete si všímat kamery a mikrofonu a připadáte si opravdu jako na drinku s kamarádem. Zamýšlíte se nad různými tématy a obohacujete se o názor druhého člověka. Když je to pak někdo, s kým si navíc rozumíte a vážíte si ho jako člověka, je to ještě úplně jiný level.
Připadala jsem si jako pomalu vařená žába
Když měl přijít náš první host, měla jsem pocit, že uteču a zahrabu se někam hluboko pod zem. Najednou mi to přišlo nějak mnohem víc zodpovědnější. Obzvlášť když naše pozvání přijali někteří, kteří už mají určité jméno ve virtuálním světě, nebo jste je dokonce mohli vidět v televizi. Možná si je člověk trochu postaví na piedestal a čeká někoho speciálního. Když pak zjistíte, že jsou to úplně obyčejní milí lidé, co jsou jen o nějaký ten kus dál než vy, docela se vám uleví.
Teď si k tomu pocitu zodpovědnosti ještě přidejte fakt, že jste na jednoho hosta dva a musíte improvizovat. Panika jak vyšitá. I když se na své hosty poctivě připravujeme, nejedeme podle scénáře a nikdy nevíme, jakým směrem se rozhovor stočí. Dnes už to vnímám v klidu a naopak to vítám, ale poprvé si se mnou zase pěkně pohrávala má mysl. „Kdy mluvit? Kdy mlčet? Máme se střídat, nebo to nechat volně? Dostanu se vůbec ke slovu? Co když bude trapné ticho? A co když si budu připadat jako idiot?“ Krásně a úplně zbytečně mi naskočil program z dětství, který vznikl v době, kdy jsem vždycky zbyla poslední, když se vybírali členové do týmu na tělocviku.
Co vám mám povídat. Programy dokážou být pěkné mrchy, kdy úplně jiná situace se tělu vybaví jako naprosto stejná. Podle toho taky náš první rozhovor se Slávou Černým vypadal. Většinu epizody jsem mlčela a těkala očima z jednoho na druhého. Mezitím mi běželo hlavou, že už se mám sakra na něco zeptat. Ale než jsem se nadechla, směr rozhovoru se stočil úplně jiným směrem a moje otázka už byla pasé. Nakonec to dobře dopadlo a můj hlas v epizodě přeci jen uslyšíte. Poslechněte si ji a sami uvidíte. Možná si všimnete, jak jsem se doslova dusila ve vlastní šťávě.
Jednou se to stejně zlomí
Pak jsme se chystali na natáčení s Jirkou Charvátem, což pro mě byla vážně velká výzva. Dokonce až taková, že jsem z toho dostala rýmu a kašel. S tím se natáčí vážně blbě. Dnes už vím, že to byla hodně chabá výmluva. Naštěstí se můj parťák nenechá opít rohlíkem, takže se natáčení konalo i za mé účasti. Modlila jsem se, aby diváci neviděli případnou nudli u nosu nebo abych nedostala jeden ze svých obvyklých záchvatů kašle (jako by se natáčení nemohlo úplně klidně na chvíli přerušit). Nakonec to byla jedna z nejlepších epizod, protože Jirka nádherně zabrnkal na mojí strunu, kterou je touha všechno chápat. Na své otázky jsem sice dostala odpovědi, ale stejně je to pro mě pořád jedna velká neznámá.
Tahle zkušenost ale měla jeden skvělý efekt. Právě tento rozhovor byl ten zlom, kdy mi došlo, že z toho jako obvykle dělám zbytečnou vědu. Prostě k nám chodí normální lidé, kteří nám rádi poví o tom, co dělají. Hosté jsou vždy zajímavé zpestření. Máme možnost poznat nové lidi, kteří navíc dělají skvěle svou práci a žijí život, o kterém stojí za to povyprávět. Jsou pro nás velkou inspirací a obohacují nás o své názory. Co víc si člověk může přát.
Když ještě nemáte dost…
Další level výstupu z komfortní zóny bylo začít s natáčením reels, kdy na vás Láďa kouká od kamery a vy máte říkat super chytré a poutavé věty, které se vejdou do jedné minuty. No řeknu vám, stres neskutečný. Kam se hrabe povídání prvního hosta. Přitom normálně spolu už hodiny mluvíme do kamery, ale teď to bylo jiné. Nevím proč, ale cítila jsem obrovský zásek. Když jsem ve stresu, jako obranný mechanismus se pořád hihňám a dělám si z toho legraci. Takhle se natáčet nedá. Nakonec to skončilo tak, že se Láďa “nechal vyhostit” mimo můj dohled. Ve výsledku u toho stejně byl, všechno slyšel, jen seděl vedle za stěnou a občas hodil nějakou tu zpětnou vazbu. Ono to vážně takový rozdíl není, ale pro pocit, že je tam člověk sám, to stačí.
Když nad tím teď přemýšlím, je krásně vidět, jak můžeme naši mysl jednoduše obelstít. Malinko změníme podmínky a najednou to, co nejde, se otočí. V určitém okamžiku se přehodí výhybka a přijde vnitřní rozhodnutí. Dost bylo výmluv, jdeme na to. Nakonec to dopadlo tak, že jsem najednou vystřihla 9 reels během jedné hodiny. Nebudu machrovat a přiznám se, že většinou na pár pokusů, ale povedlo se. Úspěch zaručen.
Ještě nejsem žádný profík v krátkých videích, spíš jsem si to tak nějak otestovala a teprve teď mě čeká ta skutečná práce. Po první sérii reels nastala trochu delší pauza, ale nyní už mám svůj vlastní mikrofon a můžu natáčet kdykoliv a kdekoliv. Takže to rozjedeme. Co říkáte? Těšíte se na moje chytrá zamyšlení? Já rozhodně.
Svět patří odvážným
Kam se ještě v podcastu posunout? Máme ještě kam růst. Zapíše se jednou do dějin jako projekt, který pomáhá měnit svět? Nebo zůstane u malého komorního podcastu, který díky speciálním hostům občas dosáhne až několika tisíc shlédnutí? (Pozn. Jirka stále vede s počtem shlédnutí přes 7 tisíc a za nimi Sláva a Zdeňka Šíp Staňková, každý kolem 1 tisíce shlédnutí. Kdo je trumfne? Teď vážně. Moc si vážíme jejich návštěvy.)
Uvidíme, kam nás vítr zanese. Vše se vyvíjí. Pomalu se to rodí a jednou z toho možná bude něco velkého. Jakým směrem, to ukáže čas.
Jestli chcete sledovat naši cestu, jak se posouvá, vyberte si jednu z aplikací, kde nás můžete sledovat. Veškeré informace i se všemi epizodami najdete na webu Trojtečky.